Bohdan Bláhovec

Místem, kde se Doubravánek každý týden scházel, aby secvičil pod Markovou taktovkou první skladby (Janáčkovy Pán bůh vám zaplať a Fojtova Hanka a současnou hitovku, písničku z podkrkonoší Jede sedlák do mlejna), byl již zmíněný Markův byt. První zkoušky doprovázely nezbytné porodní bolesti, většina z nás nebyla na sborový zpěv zvyklá, nedokázala udržet svou linku a rytmus, ba co víc, neuměla ani správně dýchat a vyslovovat texty písní. V té době také ještě nebyli členové sboru napevno rozděleni podle hlasů, a tak měli někteří z nich permanentní pocit mutace. Jinými slovy - z altu do sopránu či z tenoru do basu a zpět. Během podzimu jsme také začali hromadně uvažovat o názvu našeho souboru. Shodli jsme se na tom, že název by měl v nějaké formě obsahovat jméno sbormistra Marka, a tak poté, co neprošla například Musica Doubravica, jsme přijali kompromis: Doubravánek. Zdálo se nám to vtipné a výstižné a hodláme u toho zůstat, ač se ozývají (i interní) hlasy, že název není marketingově úplně šťastný.

Během pozdního podzimu a zimy se Doubravánek rozšířil o alt a dočasnou pianistku Ditu a bas a sólistu Kapitána (který sbor opustil v roce 2004). Velký fanoušek skupiny Faith No More (hlas jako samotný Mike Patton) se později stal na několik měsíců výhradním interpretem skladby Easy. Jeho hlas si pamětníci ostatně mohou pamatovat také z cikánské písně Paš o Paňori z pera Věry Bílé a skupiny Kale, kde zpíval sólové party se Šťopkou.

První koncert Doubravánku proběhl v hanspaulském klubu U Rafa v lednu roku 2003, přičemž sál předělaný z garáže zaplnily řady našich rodičů a nebližších přátel. Přátelé se usmívali a rodiče měli radost, jak je ten nebo ta jejich šikovný/á. V repertoáru měl tehdy Doubravánek mexickou Guantanameru, několik koled a náročnou, přes sto let starou skladbu Novoroční zpěv. Našlo by se ale také něco ze současných pecek - kromě již zmíněného „Sedláka“ a Janáčkových hukvaldských písní, z nichž některé - Ty ukvaldský kostelíčku a Na tých fojtových lukách - již bohužel upadly v zapomnění, Doubravánek předvedl, jak umí secvičit píseň skupiny Buty Chtěl bych se jmenovat Jan, latinu Aqua di beber či židovskou píseň Shalom Aleichem.

Na jaře roku 2003 zažil Doubravánek svůj první „open-air“ na turnaji frisbee kdesi pod Řípem („Mami, pojď sem, honem, to musíš vidět. O zpěvu to moc není, ale to je skvělý, že se ty mladý takhle uměj bavit…“) Na podzim pak po koncertě v Ústí nad Labem odjel flétnista Štěpán na půl roku na Nový Zéland. Doubravánek tedy musel řešit hned dvojí problém: najít nový bas a nového flétnistu. Jak se později ukázalo, s téměř geniálním řešením přispěchala Makula, která si vzpomněla na svou kamarádku z atletických let Katku. Katka, bývalá konzervatoristka a slečna se smyslem pro disciplínu, přišla, zahrála z listu a všichni hned věděli, že až se Štěpán vrátí, doplní „jen“ řady basů. S Katkou, altem, přišla do Doubravánku dnešní nenahraditelná opora basů Michal, precizní a přesný jako stroj. Poté, co se do souboru zařadily další posily - soprán Johanka (kterou jsme stejně jako Ivu a Magdu ukradli sboru Mikrochor) a tenor Honza, se počet členů Doubravánku ustálil na čísle 13. To už sice Markova kuchyně téměř praskala ve švech, nicméně natěšeni na zpívání, pustili jsme se do nových a těžších skladeb. Z tohoto období pocházejí například židovské skladby Ravhalaila a Havah Naguilah, daleko nebudou ani písně Apache (původně instrumentálka skupiny Shadows, v našem podání cover verze norského sboru Bjelleklang) a staroanglická koleda Good King Wenceslaus. V prosinci roku 2003 započala série vánočních koncertů na Deltě, kde jsme vystoupili společně s Markovou kapelou Hm…

Rok 2004 byl doubravánčím milníkem. Více koncertujeme (vystupujeme například na festivalu Babí léto v psychiatrické léčebně, na velice povedené akci Krásná země v Mariánských Lázních, protekčně dokonce na křtu knihy Michala Prokopa Krásný ztráty v Jazz klubu v Železné), výraz souboru se sjednocuje, ubývá falší - zkrátka, lepšíme se. Přicházejí další dvě posily, tenor Tomáš a maďarský alt Andi. Díky ní přebírá Doubravánek do repertoáru maďarskou lidovou Házunk Elött a hitovku Uj-magyár nepdál. Připočteme-li ještě africkou píseň Solanzila v jazyce lingala, kterou do sboru přinesla Markéta (od kolegy Jacquese ze sboru Naši pěvci), začal Doubravánek v té době zpívat písně v šesti jazycích. O podzimních prázdninách roku 2004, uprostřed barevných stromů a trav, pořádá Doubravánek na šumavské chalupě Markových rodičů jakési soustředění, jehož cílem bylo nahrát demo. Všechno jde ale tak nějak pomaleji, než jsme si původně mysleli…

Na počátku roku 2005 sbor vydatně posiluje tympánista České filharmonie a bas Petr, jehož bubenické umění vyniká v písni Red Is The Rose, kterou v lepším případě doprovází dokonce celý smyčcový kvartet. Basovou sekci doplňuje ještě náš plzeňský kamarád, student pražské FAMU Bohdan, jehož echt bas je slyšet zejména v rozverné irské Finnegan´s Wake. V té době (přesněji na přelomu let 2004 a 2005) ale již Doubravánek využívá nové, profi zkušebny v Náprstkově ulici, a později i služeb baru Krásný ztráty, pod nímž je umístěna. Tento podnik se tak od svého otevření z kraje roku 2005 stává pro Doubravánek jakýmsi přístavištěm, kde dokonce již odehrál několik docela povedených koncertů. Téměř tříleté snažení zachytil Doubravánek jeden červnový víkend roku 2005 v pražském klubu Delta, kde se rozhodl nahrát pod zvukařským dohledem Ondřeje Pavelky něco jako regulérní desku. Nahrávka se stále ještě zpracovává. V červenci soubor prodal natrénované na festivalu v Boskovicích, začátkem září potom na Makulině svatbě. V současné době Doubravánek zkouší, podstupuje kurzy hlasové výchovy, piluje nové skladby, občas někde vystoupí a zpívání ho stále baví. Jestliže je zrovna všechen doma a nejezdí po Erasmech nebo prostě jen tak po světě, ustálil se počet jeho členů na čísle 18. Menej