Zdeněk Tyc

Rozhovor se Zdeňkem Tycem nejen o jeho novém filmu Smradi I. ŘEČENO NA ROVINU - LHALI JSME!

Jaké má režisér pocity, když se po sedmi letech vrací k celovečerní tvorbě?

Všelijaké. Po přečtení první verze scénáře jsem byl oslněný a zmatený.

Jak jste se ke scénáři vlastně dostal?

Přinesl mi ho starý přítel Jiří Soukup. Kdysi jsme spolupracovali na filmu Vojtěch, řečený sirotek.

Pod scénářem je ale podepsaná Tereza Boučková...

Přesně tak. Je hlavní autorka a měla i svou představu režiséra.

Byl jste jím od počátku vy?

Ne. Chtěla Jana Svěráka.

Nakonec vše dopadlo jinak...

Byla to komplikovaná výzva. Po přečtení jsem měl pocit, že nejsem pro scénář vhodný kandidát, ale ještě týž večer si mě filmová rodina Šírových získala. Nechtěl jsem se s nimi rozloučit a to mimochodem trvá dodnes. Společně jsme s Terezou Boučkovou a Jiřím Soukupem pokračovali v trojici. Verze stíhala verzi.

Uvědomil jste si úskalí, které přináší látka s osobním tématem?

Ne. I kvůli tomu jsem se s autorkou občas rozešel. Bylo to těžké pro oba a pro Terezu možná ještě těžší. Snažil jsem se jí vysvětlit, že netočíme autobiografii její rodiny, ale tím, že se natáčelo ve vsi, kde žije, získávala opačný dojem.

Proč to nešlo někde jinde?

Vráž u Berouna je nenahraditelná ves! V rámci pětiletek kdosi mocný brutálně oddělil místní hřbitov od vsi dálnicí. Spojovací most mezi samotami a zbytkem vesnice je klíčovým znakem filmu. Podobný most jsem se pokoušel najít někde jinde, ale je to zřejmě jediný originál svého druhu v republice. V literárním scénáři zdaleka nehrál takovou roli. Dojížděl jsem za Terezou, procházel se po okolí a úplně jsem si ho zamiloval. Stal se mým základním kamenem.

Most ve filmu spojuje nebo rozděluje?

Rozděluje dálnice a most je snad nadějí.

Je ve Smradech další stejně důležitý vizuální motiv?

Kostel na návsi. Ještě přesněji: žíly a stíny stromů, které ho obklopují. Všiml jsem si jich náhodou při jednom slunečném podvečeru. Bílé zdi kostela se staly projekční plochou a představa zvolna stoupající kamery zastavené na dvou cifernících hodin získala podobu zásadního obrazu. Dvojí čas naznačil rozdílnost v mentalitě starousedlíků a Šírů.

Filmový konflikt měl však autentické kořeny. Nakolik bylo nutné zastírat před místními, že autorkou scénáře je Tereza Boučková?

Zcela. Na rovinu řečeno - lhali jsme! Před starostou, přede všemi. Pak ovšem sama Tereza v novinách přiznala, jak se věci mají a vše se provalilo. Snad díky tomu, že jinak jsme se chovali slušně, nám bylo odpuštěno. Plánujeme pro místní zvláštní projekci.

Spor uvede do pohybu střet, v jehož podtextu je také strach před odlišností. Odkud se podle Vás tento pocit ohrožení bere?

Žít s někým, kdo je "jiný", je složité. Proč by ale měl člověk dostat něco zadarmo? Překonat počáteční nejistotu, snad až odpor, má smysl. I když nenastane soužití, tato zkušenost má význam. Musíme se v multikulturnosti trénovat. Jednou jsem prožil v New Yorku zajímavou příhodu. V jejich městském autobusu cestovala skupinka Peruánek. Mladičké, možná patnáctileté matky s houfem dětí vypadaly, jakoby vypadly z dokumentu o třetím světě. Byly pro všechny ostatní zjevením: jak autobus jel, neustále padaly na zem, ale smály se, dováděly, žily život. Řidič byl nervózní, neustále se otáčel, ale nezakročil. Co víc: jeho původně pobouřený obličej prošel metamorfózou. Časem se proměnil na vstřícný a slunečný. Všichni bychom se občas měli stát řidiči newyorských autobusů...

II. S DĚTMI SE TOČIT NEDÁ!

Prý Vám při natáčení hodně pomohli Dušičky? Jak to bylo?

Jo, dušičky jsou dobrý! Natáčení bylo rozděleno na dvě etapy. Obě byly původně naplánovány na jiné termíny. Podzimní natáčení mělo začít o svátku Všech svatých. Představa, že pozůstalým bráníme v přístupu na hřbitov, kde se odehrává jeden z prvních obrazů, byla nepřijatelná. Posunuly jsme tedy první natáčecí den o týden dopředu. To nám téměř zázračně pomohlo. Díky tomu nás těsně minulo deštivé počasí a to samé se opakovalo v zimě. Sníh roztál s posledním natáčecím dnem.

Štáb čítal několik málo lidí. To se týkalo celé výroby. Jak obtížně se sháněl producent?

Jedním z klíčových momentů vzniku filmu bylo přidělení grantu radou Fondu kinematografie. Psalo se jaro 2000 a vše vypadalo růžově. Charakter látky se nám jevil natolik veřejnoprávní, že o spoluúčasti České televize jsme vůbec nepochybovali. Byl jsem naivní! Většina dramaturgických skupin nebrala grant jako známku kvality, ale naopak jako porušení systému. Tvůrci mají nejprve uzavřít dohodu s ČT a teprve po schválení ve skupině usilovat o grant. Zažil jsem pár učebnicových podrazů a nakonec jsem se ve šťastné chvilce setkal s Vratislavem Šlajerem. Bylo to na festivalu v Karlových Varech. Je symbolické, že se sem po roce s Vráťou vrátíme. Na letošním festivalu bude film uveden v soutěži.

Zlí jazykové tvrdí, že je ještě student FAMU...

Ano, ale žádný zelenáč. Jeho společnost Bionaut má za sebou několik zajímavých počinů např.: celovečerní dokument Hry prachu, představení pro Laternu magiku Grafitti.

Co obsazení?

Již léta obdivuji Petru Špalkovou. Ve své první velké filmové roli mně nezklamala a podle mého názoru je výborná. A Ivan Trojan je velká jistota.

V krátké scéně jste Petru Špalkovou dokonce "svlékl". Musel jste ji hodně přemlouvat?

Ne, nešlo o žádnou lascivní scénu. Normální manželský sex.

Narozdíl od ložnice je základní škola zobrazena jako až příliš živé místo. Pomohli k tomu i vlastní zážitky?

Pravda, za prezidenta Novotného býval ve třídě větší klid. Ty časy jsou naštěstí dávno pryč. Dnešní diváci - zvláště v dětském věku - by kašírovanost a plakátovost neodpustili. Netěší mě nadužívání vulgárních slov, ale nebylo jiné cesty.

Dostáváme se k dětem...

S dětmi jsem nikdy nepracoval, a proto mi bylo jasné, že to bude dvojnásobně těžké. Byl to desetkrát těžké. S dětmi se točit nedá! Scénář předepisoval poměrně nízký věk hlavních dětských představitelů (5,8,11). Nejstarší kluk Šírových má být poloviční Rom, prostřední úplný a nejmladší má šišlat! Navíc scény se psy! Ty jsem škrtl. Nejsem magor. Po složitých výběrech se podařilo najít optimální variantu.

Naťuknete aspoň jednu adrenalinovou situaci?

Jeden den jsme točili od rána do večera a nic. Čtyřiatřicetkrát a ani metr! Jak pravila vedoucí natáčení Barbora Fabiánová: vytočili jsme hodně metrů a trpělivosti. Druhý den ještě osmkrát!

Pro kameramana Patrika Hoznauera to byl celovečerní debut, proč on?

Pochopení a respekt k tématu jsou důležitější než zkušenost. Nechtěli jsme efektní kameru, která by strhávala a odváděla pozornost diváka. Patrik znamená stejnou oporu jako ti, které jsem už jmenoval.

III. ZÁZRAK NEMŮŽE MÍT NIKDO POD KONTROLOU

Která scéna byla nejnáročnější z produkčního hlediska?

Asi noční natáčení na dálnici. Vyžadovalo spoustu povolení, ale i ostražitosti. Při nekázni řidičů a temperamentu našich malých herců jsme získali třaskavou směs.

A která scéna byla herecky nejnáročnější?

Obraz šťastné večeře. Kamera jakoby uprostřed kruhu v jednom dlouhém záběru sleduje rodinu. Bylo zapotřebí sladit mnoho různorodých hereckých akcí. Navíc se jednalo o všech pět členů rodiny, kteří se při natáčení sešli poprvé pohromadě. Za třetí - záběr vyžadoval poměrně přesnou práci s rekvizitami.

Ve filmu je pět neobvykle dlouhých záběrů členů rodiny. Jak vás to napadlo?

Scénář Smradů byl od začátku velice upovídaný. Při veškeré snaze redukovat tento nefilmový prvek, jsme se dostali někam na šedesát procent textu a dál nebylo možné jít. Dialogy ostatně k Smradům patří. Tyto záběry byly určitou protiváhou upovídanosti. Všichni se jich bály, autorka, herci, o střihačovi nemluvě. Časový teror a jejich nesnesitelnost nese dvojí emoci. První je spojena s průběhem děje a vnímáním filmu v kině. Tu druhou, alespoň v to věřím, si divák odnese a vybaví se mu při vzpomínce na film. Citlivý divák (a to je každý divák, když chce a když se to po něm chce), dostane pohlednici naší rodiny. Desatero očí.

Nakolik aktivní roli přisuzujete divákům při sledování filmu?

Velkou. Mám starou zkušenost, že vnímání jakéhokoliv uměleckého tvaru vyžaduje nasazení. Divák si může každý zážitek zvětšit, obarvit, ale není to zadarmo. Sedět a čekat, co se se mnou stane, k cíli nevede.

Na co by si tedy divák měl dát u Smradů pozor?

Ve Smradech je pro pochopení klíčová role rodiny. Snažil jsem se ukázat věci konkrétně, přesvědčivě, byť mi to trvalo třeba hrozně dlouho. Myslím tím základní poučky o expozici, které nabádají ke snaze být co nejrychlejší. V tomto případě by vyžadovaly rodinu zmapovat během prvních pár minut filmu. U nás to tak nešlo. Rodina se sejde v plném počtu někdy okolo pětadvacáté minuty, a přesto je to tak správně. Každý se liší a to musí divák vstřebat postupně. Snažily jsme se působit na diváka trvalou přesvědčivostí hereckých výkonů i situací.

V čem to je, že filmové kouzlo někdy funguje a někdy ne?

To kdybych věděl! Je to jistá forma alchymie a nikdo nemůže mít zázrak pod kontrolou. I slovutní filmoví mágové občas selžou.

Jaký je váš vztah k magickým a intuitivním záležitostem?

Veskrze kladný a silnější než dřív. Po Smradech se cítím jako trouba zvláštních dějů. Několikrát jsem udělal nečekaná rozhodnutí, zvláštní kroky. Jen proto, že jsem vyslyšel jakési náznaky. Naučil jsem se poslouchat vnitřní hlas.

IV. NEJSEM NEPŘÍTELEM PŘÍBĚHU

K jakému stylu vyprávění inklinujete?

Nejsem nepřítelem příběhu, ale není pro mě primární. Prožitek stavím výše. Jako divák jsem nejšťastnější ve chvíli, kdy mám chytře rozdané karty a začne se dít něco nepopsatelného a neuchopitelného. Samozřejmým předpokladem jsou herecké typy a jejich mistrovství. Tam někde začíná třetí nebo čtvrtý rozměr filmu. Když se sem dostanu, chci, aby nenastal konec.

Jaké máte rád konce?

Nepokažené. Nemám rád konce rozmazané, zbabělé, falešné, čímž myslím rádoby chytrý závěr, lacinou pointu. Držím palce všem tvůrcům, aby právě koncem nesmazaly nebo nezrušily předchozí kouzlo. Mnozí mistři to zvládají.

Co Vás jako malého diváka na kině nejvíc přitahovalo?

Můj první zážitek byl otřesný. Prožil jsem ho s matkou na filmu Poklad na stříbrném jezeře. Všemu jsem věřil. Křičel jsem, plakal a nechápal, že okolní diváci mohou být tak chladní. Matka mě chtěla několikrát vyvést. Vzdala to a jenom mně napomínala a dusila. Moji reakci cítila jako potupu. Nakonec řekla, že už se mnou nikdy do kina nepůjde, což také dodržela. Dál se to nelepšilo. Po několika letech jsem natolik prožíval dobrodružný film o pirátech, až jsem měl představu blízké smrti. Začal jsem si sahat na čelo a cítil teplotu okolo padesáti stupňů. Ačkoliv mě děj strhával a toužil jsem vědět, jak vše dopadne, byl jsem takový posera, že jsem z kina odešel a zachránil si život. Třetím klíčovým filmem je Zvětšenina. Dodnes jsem ji viděl asi třicetkrát. Takových osmadvacet zářezů mám z doby, kdy se u nás hrála poprvé. Byla to druhá polovina šedesátých let. Lístky nebyly drahé a já na ni chodil znovu a znovu. Ničemu jsem nerozuměl a nic jsem nechápal, ve filmu jsem se čím dál tím víc zamotával. Neustále jsem o něm diskutoval a rozebíral ho. Musel jsem být nesnesitelný.

Jste ještě dnes nesnesitelným divákem? Uděláte si čas na současnou filmovou tvorbu?

Film miluji. Jsem vášnivý divák a umím si svou lásku i odpracovat. To když absolvuji čtyři až pět projekcí denně. Kdo to nezažil, asi těžko pochopí. Hodně se tak děje na festivalech, kdy touha vidět film nezakoupený do běžné distribuce, mobilizuje síly. Naposledy se mi tato milost přihodila letos na Febiofestu, kdy jsem pozdě večer, ale překvapivě svěží, viděl film Vůně zelené papaye. Jeho krásou jsem byl ohromen, doslova jsem si na něm pochutnal. Jedná se o čistý film, působí skrze obrazy, záběry, nádherně pracuje s časem - prostě štěstí. Ale abych dokázal svou nesnesitelnost, vrátím se k Zvětšenině. Duch doby, kdy vznikala díla tohoto typu a hřála se na výslunní divácké pozornosti, mi trochu chybí. Dnešní převažující tendence pobavit a zapomenout je slepá ulička. Někteří filmaři snad do ní nevstoupí nebo se dokáží vrátit.

Profese filmaře neoplývá přílišným klidem. Člověk ho však potřebuje, aby slyšel svůj vnitřní hlas. Jak to řešíte?

Umím se uklidnit, přesněji musím to umět. Jsem rád sám a když se samoty nedostává, odejdu. Vzdálím se lidem i sám sobě jako pracovníkovi. Rád chodím do lesa a na hřbitovy, zbožňuji bezcílné toulky neznámými městy.

A co zápas s egem? Nasazujete ego do boje během natáčení?

Je to těžký a nekonečný boj. Jsem sobec a vadí mě to. Snažím se s tím něco dělat, ale moc to nepomáhá. Bohužel matka Tereza ze mě asi nikdy nebude. Když tvůrce vstupuje do realizace čehokoliv, měl by tak činit jen s jasnou představou, vizí. Pak nastupuje přirozená autorita dané představy. Klíčová je pak dále shoda se spolupracovníky. Těžko lze uplatňovat autoritu v opozici vůči dvacetičlennému štábu. A to byl jeden z těch menších.

Nakolik obsah filmu musí souznít s Vaší představou o tématu?

Ideální je dosáhnout prolnutí. Ve Smradech to tak skoro bylo. Upřímným, ryzím vztahům fandím. Pojem "jiný" člověk mi není cizí. Výše položená otázka mi sugeruje jednu starou posedlost - film Žiletky. Ve snaze být pravdivý, jsem si naivně představoval, že bych až do smrti pouze pracoval metodou natáčení prožitého. Došlo mi, že taková tendence je svou sebestředností nevýslovně protivná. Tento nápad jsem zahodil a vracet se k němu nebudu.

V. NEVĚDEL JSEM, KAM SE SCHOVAT

Co z Vašich celovečerních filmů vydrželo nápor času a co ne?

Až na výjimky se po premiéře na své filmy nedívám a vracím se k nim jen v myšlenkách. Vojtěcha řečeného sirotka považuji dodnes za krásný film a téma cizince vrženého do prostředí, které si jen zčásti vybral, se mi zdá stále živé. Rozvíjel bych ho, kdybych měl další scénář. Sám si ho napsat netroufám, můžu jen čekat, zda mi ho osud přinese.

A co charakteristika Žiletek?

Slogan "o lásce až za hrob" byl poněkud hysterický. Tento film daleko rychleji zestárnul a ani se mi ho nechce vidět. Myslím, že by mi byl chvílemi protivný. Čas příprav byl dlouhý a tolik různých verzí! Nakonec jsem zcela jednoduše spadl do pasti, kterou jsem si sám vykopal - překomplikoval jsem počáteční ryzí nápad. Dnes by to bylo celé jako sekvence, kdy hlavní hrdina šplhá na komín.

Komínová pasáž jakoby vyskočila z jiného filmu...

Celý film měl být takový! Existenciální, vlastně jako Vojtěch řečený sirotek. Neodolal jsem tlaku kritiky, recenzí a snažil se vyhovět požadavkům divácké atraktivity. Měl jsem se na to vykašlat a zůstat svůj. Je lepší mít film třeba jen pro deset tisíc diváků, ale bez kompromisů!

Prý Vám volali odpůrci filmu nad ránem domů a posmívali se?

Je to tak. Jednu chvíli jsem byl už zoufalý a nevěděl jsem, kam se schovat. Přišlo mi to strašně nespravedlivý. Na nikoho jsem přímo neútočil a teď schytávám reakce jako zločinec! Dnes možná chápu, proč to dělali a i mě by možná film vadil, ale to je o něčem jiném. Jejich silácká srabařina - všechny telefonáty byly samozřejmě anonymní - byla ubohá. Petr Lébl, který Žiletky málem adoroval, jen stěží vyrovnával skóre. Snad nebyl sám, že...

Ohlas filmu UŽ moc na sebevědomí asi nepřidal...

UŽ nevyšel daleko víc, než Žiletky. Zavinil jsem si to sám. Jednak nedůsledností, protože film měl být daleko stylizovanější a spěchem, protože využití tehdejšího finančního zdroje bylo časově velice limitované. Do realizace jsem vlastně šel bez pořádného scénáře. Věřil jsem, že během příprav všechno dotáhnu a domyslím, ale to byla pouhá iluze.

Publicita věnovaná UŽ vyvrcholila hodně diskutovaným udělením Plyšového lva. Srazilo Vás to?

Těsně po udělení, ještě v Lucerně, za mnou přišlo sedm statečných akademiků, kteří vyjádřili nesouhlas s "cenou". Pak se sice šuškalo, že to bylo kruté a nepříliš vyvážené rozhodnutí, ale mně to připravilo nejen o klidné spaní, ale i několik let, kdy se přede mnou zavřeli dveře.

Mělo to i nějaký pozitivní aspekt?

Samozřejmě. Prohra může muži hodně dát. Už nikdy se nebudu pokoušet lidi bavit, neumím to.

A jak v kontextu předchozích filmů vnímáte Smrady?

Ještě bych je nehodnotil, to je na jiných. Mám pocit, že tato poloha filmu, konkrétně jednoduchost a snad pravdivost, mě zajímá a bude zajímat. Všední život, pozoruhodně nahlížený, může být neobyčejný. Menej