Fatih Akin

Do filmu Proti zdi jsem vložil tolik energie, že jsem po jeho dokončení neměl nejmenší představu, do čeho se pustit dál. U všech předchozích filmů jsem vždycky ještě před koncem natáčení věděl, jaký snímek bude následovat, ale tentokrát jsem byl v téhle nezáviděníhodné situaci, nevěda, kam vykročit. Situaci paradoxně ještě zhoršilo to, že se film Proti zdi stal velmi úspěšným. Nečekal jsem to. Na jednu stranu to bylo skvělé, nicméně úspěch nedělá věci jednoduššími. Měl jsem ještě větší tvůrčí blok. Cítil jsem tlak, abych natočil ještě lepší film než Proti zdi. A sám jsem se chtěl překonat z uměleckého hlediska. Musel jsem si dokázat, že umím být ještě lepší. Obvykle všechno přirovnávám ke sportu - a o téhle situaci se dá říct, že jsem nechtěl vypadnout v prvním kole. Stál přede mnou úkol navázat na předchozí úspěch. Být rychlejší než Carl Lewis. Být Ben Johnson.

Rodičovství

Když se mi v roce 2005 narodil syn, velmi mě to ovlivnilo. Najednou jsem musel být zodpovědnější a přemýšlet o tom, co bude zítra. Předtím jsem žil takovým rock’n’rollovým stylem života. S narozením syna přišla velká úleva od toho kreativního tlaku, pod nímž jsem byl. Rozhodně to pomohlo mému psaní, stejně jako výuka na univerzitě v Hamburku, kde jsem se dělil o své zkušenosti se studenty, a natáčení dokumentárního filmu Crossing the Bridge: The Sound of Istanbul. Odjet do Turecka a setkat se tam se všemi těmi zpěváky a hudebníky mělo velmi blahodárné účinky.

Můj domácí úkol

Filmařina je velmi zásadní součástí mého života, ale v porovnání s takovými záležitostmi, jako je zrození, láska nebo smrt, se její význam samozřejmě povážlivě zmenšuje. Měl jsem pocit, že abych dospěl, musím natočit tři filmy. Můžete jim říkat trilogie, ale v zásadě je spojují jen témata lásky, smrti a zla. Proti zdi byl o lásce. Na druhé straně je o smrti. Konkrétně o smrti v tom smyslu, v jakém se říká, že každá smrt je zároveň zrozením - obě otvírají dveře do jiných dimenzí. Mám pocit, že tímto filmem se dostávám na další úroveň, ale stále postrádá něco, co bude v tom třetím, v tom o zlu. Mám zkrátka pocit, že musím něco odvyprávět až do konce. Tyhle tři filmy jsou jako můj domácí úkol, pak se můžu pohnout někam dál. Možná k žánrovým filmům, k film noir, westernu, možná dokonce i hororu.

Umění milovat

Hodně mě ovlivnila kniha Ericha Fromma Umění milovat. Fascinují mě lidské vztahy. Nejen ty sexuální mezi mladými lidmi, ale také vztahy mezi rodiči a dětmi. Všechny lidské vztahy. Myslím si, že všechny války na světě pramení z toho, že lidé nevyužívají lásku tak, jak by měli. Zlo je podle mě produktem lenosti. Je snazší někoho nenávidět než jej milovat.

Natáčení v Turecku

Natáčení konečně začalo 1. května 2006. S filmem jsme se podívali do Brém a Hamburku a na několik míst v Turecku - do Istanbulu, na pobřeží Černého moře a do Trabzonu. Celé to trvalo přibližně 10 týdnů. Turecko je pro filmaře skvělé místo k natáčení, Německo už tak zajímavé není. Také může vypadat přitažlivě, ale buď musíte ta hezká místa hledat nebo je vytvořit. V Turecku jsou díky jeho geografické pozici výjimečné světelné podmínky. Natáčení v Istanbulu je pro mě jako natáčení v New Yorku - obě ta města jsou velmi atraktivní a kosmopolitní, jsou to megalopole. Ve městě natáčím rád, jsem takové velké městské dítě. Je to prostředí, které znám. V tomhle filmu je Istanbul vlastně jednou z postav. Cizinka Lotte neumí turecky, ztratí se a stojí tomu městu tváří v tvář. Nicméně, místy jsem se chtěl z té městské zástavby vymanit a dát do filmu také scény z venkova a pobřeží.

Mezi dvěma kulturami

Mám turecký i německý původ. Narodil jsem se v Německu, ale stojím mezi dvěma kulturami - vyrostl jsem v Evropě, avšak rodiče mě vychovali jako Turka. Turecká kultura byla vždycky součástí mého života a už odmala jsem tam s rodiči každé léto jezdil. A vzhledem k tomu, že stojím mezi těmi dvěma kulturami, je přirozené, že mezi nimi stojí i mé filmy.

Nenávistně-láskyplný vztah k Turecku

K Turecku cítím lásku i nenávist, mám k němu velice komplikovaný vztah. Začalo mě mnohem více zajímat poté, co jsem v roce 1995 dokončil školu. O rok později jsem se tam rozhodl natočit svůj první krátký film, Getürkt. Spatřil jsem jeho druhou tvář a tehdy mě začalo mnohem víc fascinovat. Stal jsem se víc Turkem. S každým metrem filmu, který jsem tam natočil, jsem se víc a víc snažil tu zemi pochopit. Ale čím lépe se mi to dařilo, tím smutnější pocity to ve mně vyvolávalo. Nenávidím tamější politiku, ten jejich nacionalismus. Stačí se podívat, co se tam děje. Historie se opakuje. Tytéž chyby stále dokola. Miluji tu zemi, ale natáčet tam vyžaduje hodně energie, slz a krve.

Turecká byrokracie

Znázornění turecké byrokracie v tomhle filmu není nijak drsné, je spíš takové kafkovské. Není to kritika, ale realita, kterou jsme se rozhodli nekomentovat. Když je ve filmu před Ayten zatčen politický aktivista, dav nadšeně jásá. Smutné je, že při zkouškách se to stalo naprosto přirozeně, komparzisti tleskali zcela automaticky. Tohle se může stát jen v situaci, kdy je zatýkán někdo, kdo je považován za „nepřítele státu“. V ulicích Istanbulu se daří fašismu velmi dobře.

Spočítejte turecké vlajky

Ve filmu je spousta tureckých vlajek. Zkuste je spočítat. Předpokládám, že nacionalisté to budou vnímat jako symbol mé lásky k Turecku, jenže já jsem je do těch scén nedával. Všechny tam už byly. Nijak jsem ty lokace neměnil a natočil je tak, jak jsou. S těmi vlajkami jsem to možná přehnal, je jich tam hrozně moc.

Inteligence je sexy

Myslím si, že inteligence je sexy, takže jsem z Nejata udělal profesora. A německý profesor turečtiny je útokem proti určitým předsudkům, které v Německu stále existují. Turci mají v současné době v německé kultuře, politice a vědě významnou roli. Nejsou to jen nějací pouliční šmelináři. Yeter považuje vzdělání za tak důležité, že je ochotná pracovat jako prostitutka, aby ho mohla poskytnout své dceři. A Nejat má pro tuhle touhu po vědění pochopení. Líbila se mi ta ironie okamžiku, kdy Nejat jede do Istanbulu a tam si vymění místa s německým intelektuálem, který provozuje knihkupectví.

Vzdělání může zachránit svět

Gramotnost a vzdělání hraje v Na druhé straně zásadní roli. Klíčovým symbolem konfliktu mezi Nejatem a jeho otcem je kniha. Kterou ale použít? Bylo to hodně těžké rozhodování. Nechtěl jsem Siddharthu, Hobita ani žádné podobné knihy, z nichž jsou až příliš cítit nějaké paralely. Ale napadlo mě, že bych mohl udělat reklamu fantastické knížce Die Tochter des Schmieds mého kamaráda Selima Ozdogana. Ve filmu symbolizuje kniha čtení. A čtení vzdělání. A vzdělání je jediná věc, která může zachránit svět.

Hanna a Tuncel

Když jsem si představoval, jak se tahle německá matka vydává do Istanbulu hledat svou zmizelou dceru, měl jsem před sebou skoro od začátku představu Hanny Schygulla. Setkal jsem se s ní v roce 2004 v Bělehradu a naprosto mi učarovala. Hodně se mi zamlouvala představa, že bychom natočili nějaký film společně. Někteří němečtí novináři srovnávali mou kariéru s Rainerem Wernerem Fassbinderem [jehož filmy Hannu Schygulla proslavily], ale já to tak nevidím. Přišel jsem z ulice, ne z divadla. Podobný je mi spíš Yilmaz Güney, nezávislý filmař, který jde proti normě. No a tím, čím byl Fassbinder pro Hannu, byl Güney pro Tuncela Kurtize, kterého jsem si taky představoval v jedné z rolí už ve velmi rané fázi práce na filmu. Nechtěl jsem je však použít jako ikony z Fassbinderových a Güneyho filmů. Stejně tak by byla zbytečná snaha vyobrazit je tak, jako ještě nikdo předtím. Nechtěl jsem, aby tím byla moje režie nějak ovlivněna. Moje práce je vyprávění. A Hanna s Tuncelem zkrátka vyhovovali mým představám o postavách rodičů v tomhle filmu.

Samplování

Jedním z mých nejtěžších úkolů je neopakovat se. Rád sám sebe - a posléze i publikum - překvapuju. Doufám, že všechny mé filmy budou působit navzájem odlišně. Ještě jich musím natočit tak pět a pak to bude možné posoudit. Když mě něco napadá, je to vždycky hodně věcí ve stejnou chvíli, které přicházejí ze spousty různých zdrojů. Někdy i recykluji, jako když se v hiphopové hudbě samplují staré věci, což se mi hrozně líbí - použijí třeba známou basovou linku, postaví na ní něco nového a zároveň vyseknou poklonu původnímu autorovi. Některá témata jsem v tomto filmu „vysamploval“ z předešlého Crossing the Bridge. Postava politické aktivistky Ayten byla inspirována těmi kurdskými zpěváky. Tady na západě za svobodu slova bojovat nemusíme. Ale v Turecku tahle válka za spravedlnost stále zuří.

Vášeň je sexy

Vášnivě za něco bojovat je sexy. A já jsem ve filmu chtěl mít nějakou sexy postavu. Ayten je velmi citově založená. Dokáže se o sebe postarat a je velmi atraktivní a silně politicky angažovaná. Nurgül Yesilçay, která ji hraje, se to její politické zaměření ze začátku moc nepozdávalo, ale nakonec roli přijala a dokonale se do toho ponořila. Fascinovalo mě, jak dobře tu svou postavu zná. Znám spoustu žen podobných Ayten, ale Nurgül k nim nepatří. Ayten je taková ženská verze mě samého. Věří v nějakou věc, ale umí sama sebe hodně překvapit a radikálně změnit názor.

Jsem politický?

Chci změnit svět - jsem tedy politický? Můj film doufá, že se svět změní - je tedy politický? Řekl bych, že spíše filozofický, ale v dnešním světě je podle mě politické všechno. Připadá mi, že v době, ve které žijeme, je nemožné oddělit život, politiku a umění. Věřím v to, v co věřím, ale už zítra můžu mít jiný názor. Snažím se nebýt dogmatický. Cokoliv, v co lidé věří - ať už jde o politiku nebo náboženství - má určité hranice, všechno se ubírá jedním směrem. Chtěl jsem natočit film o výpravě na druhou stranu, o povznesení se nad to všechno. Snažil jsem se natočit ten film z pozice někoho, kdo má určitý odstup, z pozice vnějšího pozorovatele. Ale ono to asi nebylo tak úplně možné. Člověk někdy nerežíruje hlavou. Myslím, že se toho často ujímá nějaká mnohem méně rozumná část mého těla, jako je například srdce.

Německo a Turecko

Susanne a Lotte reprezentují coby Němky Evropskou unii, zatímco Ayten a Yeter reprezentují Turecko. Všechno, co se mezi nimi ve filmu stane, je pro vzájemné vztahy těchto dvou zřízení velmi typické. Hodně mě bavila ta scéna, ve které se Susanne hádá s Ayten o Evropské unii. Ale kde stojím názorově já, není podstatné. Ten dialog jsem napsal podle toho, co často slýchám od skutečných lidí z mého okolí. Ke konci filmu zažije Němka Susanne i Turkyně Ayten výraznou změnu v tom, jak vnímají věci okolo sebe. V té závěrečné scéně v knihkupectví jsem si až ve střižně všiml malého detailu: nedaleko dívek jsou dvě malé vlaječky, jedna je německá, druhá turecká. Dal je tam můj kamarád a kolega Andreas Thiel, který zemřel během posledního týdne natáčení. A ty vlaječky něco znamenají. Není to jen film o vztahu mezi lidmi, ale i mezi zeměmi. Menej